OKOLÍ  OLEŠNICE  V ORLICKÝCH HORÁCH         

Příroda je největším bohatstvím Olešnice, kterou obklopuje krásná krajina Orlických hor, které  ji ze všech stran ochraňují svými oblými kopci, pokrytými pláštěm temných lesů, jež navazují na pastviny a louky, které se rozbíhají do zelených údolí, jimiž protéká potok Olešenka se svými přítoky. Malebný obraz této harmonické přírody doplňují ještě chalupy a stavení, rozseté po svazích i v údolí podél potoka.
           Celý dnešní masiv Orlických hor dosahuje nejvyššího vrcholu Velkou Deštnou (1115 m). Rozkládá se v délceBledule pod Šerlichem asi půl sta kilometrů. Tvoří horský celek,  jehož jednotlivé hřebeny na sebe navazují. Jeho geologické základy vznikaly před více jak 700 miliony let a tvořily je krystalické břidlice, zvláště pak ruly a svory, do nichž pronikly žula a gabro. Před 200 miliony let zde byly velehory, před 100 miliony let byly obnaženy až  na samotné základy, jejich plošina byla dokonce zaplavena mořem. Na konci třetihor, tj. asi před 1 milionem let, vznikly dvě výrazné souběžné kry, táhnoucí se od severozápadu k jihovýchodu, sklánějící se do Čech a do údolí Divoké Orlice. Tektonické třetihorní pohyby představují konečnou fázi utváření rázu naší krajiny. Půda je tu především mezotropní hnědozemě a horské humusové podzoly. Vlhkost půdy i ovzduší příznivě ovlivnily vegetaci, takže celý kraj byl zahrnut do Chráněné krajinné oblasti Orlických hor. Vzhledem ke své nadmořské výšce 650 m n.m. v průměru, má Olešnice mnohem drsnější podnebí, než má nížina. Zima začíná o tři týdny dříve, jaro přichází o tři týdny později. U nás často ještě leží sníh, zatímco v nížině lidé již pracuji na zahrádkách. Ne darmo si naše hory zasloužily dřívější název "Hory studené". "Devět měsíců je tu zima a tři měsíce chladno", napsal spisovatelJan Neruda, když pobýval v nedalekých lázních Rezek. Avšak údolí potoka Olešenky, pramenícího ze studánky pod Vrchmezím a přejímajícího z levé strany přítoky z údolí Bělidlo a Ruské údolí, je v závětří okolních vrchů. Chrání ho Panský vrch (776 m), Vrchmezí (1084 m), Ostružník (974 m) s Kozími hřbety a Kostelní vrch (642 m). Výjimkou je východní bouřlivý vítr, říkáme mu "Polák" nebo "Bergwind", který přináší špatné počasí, v zimě sněhové závěje. Průměrné srážky v roce jsou 800 mm, průměrné roční teploty bývají 7 °C.
           Je tu všude krásně, každé roční období je kouzelné. Samozřejmě, že nejkrásněji je na jaře, kdy se louky začínají zelenat a postupně hýřit barvami svých květů. Nejprve, než sněhy roztají, nedočkavě rozkvétají a voní snítky lýkovce obecného. S ním spěchají za sluncem kalíšky bledulí jarních, jež pak v bohatých porostech pokrývají zejména vlhké travnaté plochy - jsou to doslova „bledulová údolí'', Po těchto prvních Bledule jarní. poslech jara se rozvíjí další a další květy a podle nich se louky barví do žluta, pak do běla, do růžova, modra, atd. To rozkvétají prvosenky jarní, sasanky bílé, rdesno hadí kořen, úpolín evropský, rožec polní, hvozdík kartouzek, smolnička obecná, kopretina bílá, kohoutek luční, pryskyřník prudký, při potoce oranžově svítí blatouchy bahenní a modrají se poměnky, na sušších mezích voní mateřídouška vedle protěže dvoudomé a hvězdic pupavy bílé či větší společenstva třezalky tečkované, vratiče obecného a vrbovky úzkolisté, náprsníků a mnoha dalších druhů. Zvlášt' vzácné jsou vstavače širolisté, lilie zlatohlavé a cibulkonosné, horeček český, prha arnika, kýchavice bílá, vemeník dvoulistý, chrpa parukářka a jiné. Lesy, u nás převážně jehličnaté (výjimku tvoří mohutné buky v údoli Kutl), jsou plné porostů borůvčí, maliní i ostružin na okrajích. Současná zvířena je výsledkem dlouhodobého vývoje, do něhož zasáhl člověk. Stavy jelení, srnčí a černé zvěře se přemnožily a musí být uměle regulovány (poslední medvěd byl uloven v roce 1580, poslední vlk ještě ve století 18. a 19.). Lišky hodně přetahují ze sousedního Polska, jsou však nebezpečné přenášením nákazy vzteklinou. Zajíce a bažanta je vidět poskrovnu, spíše drobné hlodavce, kunu, lasičku, tchoře. Z plazů je nejrozšířenější slepýš obecný, také na výsluních zahlédneme zmiji obecnou či ještěrku živorodou. Remízky, bohatě porostlé meze, zarostlé břehy potoků, jsou ochranou velkého množství ptáků, kteří tu hnízdí. Kromě běžný:,h druhů pěvců zaslechneme nejčastěji holuba doupňáka, hrdličku divokou, sojku lesní, straku obecnou, ořešáka kropenatého, jestřába lesního, krahujce. V potoce můžeme pozorovat pstruhy - dříve se Olešenka nazývala řekou pstruhovou.
           V původních lesích byl hlavní dřevinou buk, dále jedle, smrk a ostatní listnáče. Na sklonku 16. a 17. století však manufaktury spotřebovaly značné množství dřeva a do 18. století se stav původních lesů natolik zhoršit, že bylo nutné přikročit k umělé obnově. Tyto zásahy prohloubily změny druhové skladby lesa. Dnes je hlavní dřevinou v Orlických horách smrk (86 %), pak buk (4,6 %), olše (2,2 %), jedle (2,1 %) a bříza (1,6 %). Zbytek představují borovice, modřín, jeřáb, javor, jasan, jilm, lípa, habr a dub. Lesy na hřebenech jsou vyjmuty z kategorie lesů hospodářských a jsou zařazeny do lesů zvláštního určení, tj. cílem je zachování lesů bez ohledu na přímý hospodářský užitek.

Zpracovala Jaroslava Lemfeldová, 1992

OKOLÍ OLEŠNICE V ORLICKÝCH HORÁCH 

Jedním z mnoha pěkných koutů a přírodovědecky zajímavých oblastí v Orlických horách je okolí Olešnice. Svědčí o tom i skutečnost, že toto území bylo ještě zahrnuto do Chráněné krajinné oblasti Orlické hory. Hranice tohoto chráněného komplexu probíhá v těsném západním sousedství Olešnice. Po geomorfologické stránce je tato oblast charakterizována tím, že zde končí souvislý hřbet Orlických hor táhnoucí se od jihovýchodu pátým nejvyšším vrcholem Orlických hor - Vrchmezím (1084 m n. m.). Tento vrchol je jen o 31 m nižší než nejvýše položená kóta Orlických hor - Velká Deštná (1115 m n. m.). Z Vrchmezí spadá reliéf poměrně příkře západním směrem a okolí Olešnice má již průměrné nadmořskéRoubená chalupa na Lužanech výšky okolo 650 m. Tomuto reliéfu odpovídá i charakter vodní sítě. Celé okolí Olešnice kromě malého území na sever od ní, které je odvodňováno do Polska, tvoří pramennou oblast říčky Olešenky. V uvedené oblasti je i mnoho zajímavostí botanického rázu. Byly zde zřízeny dvě státní přírodní rezervace, přičemž podnětem k jejich vyhlášení byla snaha uchovat pokud možno původní druhové složení lesa. Jedná se o přírodní rezervaci „Pod Vrchmezím", která byla vyhlášena v roce 1960 na rozloze 16 ha. Je to stará smíšená bučina a jedlobučina s jeřábem a smrkem. O něco jižněji na jihozápadním svahu Sedloňovského vrchu se rozkládá přírodní rezervace stejného názvu. Byla vyhlášena v roce 1954 a rozkládá se na 84,5 ha, přičemž úplná rezervace se rozkládá na ploše 15,2 ha. Je to v podstatě smíšená jedlobučina se smrkem, klenem a jeřábem s pralesovitým charakterem. Druhové složení zvířeny zde vcelku odpovídá středním a vyšším nadmořským výškám a ostrůvkovitému až souvislému zalesnění. Z obojživelníků je zde např. hojný skokan hnědý, ropucha obecná a čolek horský, méně již čolek obecný a velký, z plazů je možno často spatřit ještěrku živorodou a v některých letech velmi hojnou zmiji obecnou. Ze vzácnějších drobných savců lze uvést např. rejska horského. Přírodní podmínky okolí Olešnice jsou jako stvořené pro toulky malebnou přírodou a poklidnou rekreaci. Doufejme jen, že takovéto oázy klidu a nerušené přírody budou u nás v co největší míře zachovány. Z publikace Orlické hory – Podorlicko 5 (přírodou dějinami současnosti).

CHKO ORLICKÉ HORY           

Chráněná krajinná oblast Orlické hory (dále jen CHKO) byla vyhlášena 28. prosince 1969 na ploše 200 km2. Její ochranný režim je stanoven tak, aby bylo dosaženo souladu mezi přírodními a krajinnými hodnotami a mezi požadavky hospodaření.
           Nejcennější části oblasti jsou maloplošná chráněná území, kde je omezena až zcela vyloučena hospodářská činnost.
           Maloplošná chráněná území představují zbytky přirozené přírody, která se u nás zachovala v místech nepříliš hospodářsky využívaných. Protože člověk na území naší republiky hospodaří již několik tisíciletí, původní  příroda byla již zcela zničena nebo alespoň pozměněna, naopak některé přírodovědecky bohaté biotopy Křížek vznikly přímo činností člověka. Například květnaté horské louky v Orlických horách před příchodem člověka nebyly. Světlomilné luční druhy přežívaly jednotlivě na okrajích rašelinišf, v říčních údolích nebo na pasekách po polomech. Teprve když člověk vyklučil lesy a začal pravidelně sklízet takto vzniklé bezlesé plochy, nastal prudký rozmach a šíření lučních druhů. Upolíny, vstavače, rosnatka, tučnice a další dnes již vzácné rostliny byly na horských loukách běžné. Louky se udržovaly pravidelným kosením nebo spásáním a promyšleným odvodněním se chránily před přílišným zamokřením.
           V posledních letech však slovo louka bylo změněno za výraz „trvalý travní porost"-porost několika druhů trav, bez květnatých širokolistých bylin. Trvalý travní porost se musí po několika letech obnovovat, zatímco louky bez velké údržby vydržely několik století, protože mezi půdou a lučním porostem byla vytvořena rovnováha.
           Právě tyto květnaté louky jsou ze zemědělsky využívaných ploch nejcennější. Tvoří plynulou řadu lučních společenstev závislých na výšce hladiny spodní vody od nejsušších krátkostébelných luk přes mokřady až po rašeliniště. Aby všechna tato luční maloplošná chráněná území zůstala zachována ve stavu, jaký nám vytvořili předkové a jak je příroda stabilizovala, je nutno tyto plochy pravidelně kosit a udržovat stupeň zamokření tak, jak odpovídá společenství druhů vytvořeném na dané lokalitě. Na těchto plochách se nesmí používat žádné prostředky chemické ochrany rostlin ani chemická hnojiva.
           Naopak drobná rašeliniště, i když nejsou typickým biotopem pro Orlické hory, počítáme mezi nejpřirozenější území. Vyskytují se ojediněle, a protože neměla nikdy hospodářský význam, nedošlo k jejich význačnějšímu poškození, pokud ovšem nebyla záměrně odvodněna. V některých případech jsou tato malá území ohrožena náletem okolních dřevin. Význam rašeliniště je především v uchování rostlin a živočichů vázaných na bezlesé rašeliny, kteří zde přežívají od poslední doby ledové. Jediným zásahem k udržení rašeliništ je podle potřeby jejich umělé odlesňování.
           Lesní porosty doznaly velkých změn již v minulých stoletích. Původní, převážně jedlobukové lesy byly vykáceny, neboť již od 16. století se odtud vyváželo dřevo a značně stoupla jeho spotřeba pro místní manufaktury (vápenky, sklárny, papírny). Obnova lesů byla prováděna převážně smrkem, který je v Orlických horách původní jen v nejvyšších partiích. Tak se lesy s přirozenou skladbou dřevin zachovaly jen v Potok Olešenka v Dlouhých Rzech místech, kde bylo dřevo nekvalitní (vrcholové partie), nebo tam, kde si již někdejší majitelé panství povšimli nutnosti některé porosty zachovat (Bukačka od roku 1885, Černý důl 1899). Za maloplošná chráněná území se vyhlašují ty části lesa, které mají složení stromového i bylinného patra téměř stejné jako bylo před  příchodem člověka, i když v těchto porostech člověk hospodařil. Zachovalost prostředí lze dokladovat na výstkytu hmyzu a stavu bylinného patra. Maloplošná chráněná území na hřebeni jsou silně omezena působením imisí.
           Jiná situace je u geologických přírodních výtvorů. Jejich narušení může nastat jen násilným zásahem (těžbou v kamenolomech).
           Zájem státní ochrany přírody je chránit co nejrozmanitější přírodní společenstva.
           Nejhodnotnější zbytky zachovalých biotopů a přírodních výtvorů (geologické útvary, stromy) jsou dnes chráněny jako ukázky někdejší přírody Orlických hor a zároveň jako útočiště vzácných druhů rostlin a živočichů, kteří v ostatní hospodářsky využívané krajině již nejsou schopny přežívat. Dříve převládalRoubenka názor, že tyto plochy je nutno ponechat přirozenému vývoji bez jakýchkoliv zásahů. Tento názor se však ukázal mylný. Ve většině maloplošných chráněných územích mohl znamenat zánik nejcennějších částí přírody. Vycházíme-li z předpokladu, že téměř všechna území byla více či méně ovlivněna činností člověka, musíme bezpodmínečně v této činnosti pokračovat. I ta největší chráněná území jsou natolik malá, že je ovlivňuje okolní intenzívně obhospodařované území. Některá maloplošná chráněná území vlivem imisí jsou natolik oslabena, že jen velkým úsilím a značnými zásahy se mohou zachránit jejich přírodní hodnoty. Na místech, kde jsou tyto vlivy menší je snaha vytvořit útočiště těch nejohroženějších rostlin a živočichů. Tím se stávají základem pro ochranu genofondu Orlických hor.
           Mimo vyhlášených maloplošných chráněných území (státních přírodních rezervací - SPR, chráněná naleziště - CHN, a chráněné přírodní výtvory - CHPV) je v CHKO 31 dalších přírodovědeckých území, které jsou zařazeny do seznamu evidovaných lokalit.
           Ochrana ohrožených druhů rostlin a živočichů vyžaduje hodně práce, a proto je nutné, aby se návštěvníci Orlických hor chovali ukázněně v souladu s návštěvním řádem CHKO.

Z brožury Maloplošná chráněná území CHKO Orlické hory 1988

 

Podle dávných vyprávění našich předků v Orlických horách přebývá a laskavě panuje milá a půvabná dívka - Kačenka. Je dobrotivá a spravedlivá jako sama horská příroda. Poctivým a chudým pomáhá, povaleče a nepoctivce trestá. Do Kačenčiných hor za ní občas zajíždí vládce sousedních hor - sám pan Krakonoš. Sličná Kačenka se mu líbí, rád by si ji odvezl s sebou a vzal za ženu. Ta však má příliš ráda své hory a nechce je opustit. I když sebelaskavěji a sebecitlivěji odmítne, vládce Krkonoš se vždy hluboce urazí. Popadne ho strašný hněv, uvede v činnost všechny ničivé síly, kterými vládne. Začne metat blesky a hromy, rozvodní všechny potůčky, potoky a říčky v Orlických horách. Nadělá polomů a škod po celé lesní krajině. Takto rozzuřen a rozezlen se vrací domů do severních hor. Po čase ho zlost přejde a urážka přebolí. Zasteskne se mu po Kačence s nadějí, že tentokrát nebude odmítnut, a tak se po čase opět vypraví na námluvy. Přece jenom, co kdyby?

Tak nějak zní převyprávěná pověst o princezně Kačence. Podle jiné verze pověstí je Kačenka Krakonošovou dcerou a Rampušák je jeho zet'. Žijí spolu ve shodě a Krakonoš se rozčiluje asi kvůli úplně jiným věcem.

Rampušák, vousatý spoluvládce Orlických hor, se objevuje teprve na počátku šedesátých let našeho století. S ním postupně vznikla, dnes už pevně zakořeněná, novodobá tradice. Po více než dvacet let, téměř každoročně, se koná v Deštném, vždy ke konci března, rozloučení se zimní sezónou. Rampušák sjíždí na starobylých a dlouhých lyžích s dlouhými zahnutými špicemi a s jednou holí .....

Víte, proč v Orlických horách roste tolik bledulí? Že ne? Za to přece může Kačenka, vodní král a permoníci. Že nevíte jak? Inu, tak já vám to, holenkové, povím.
    V jedné chaloupce pod horami žila chudá vdova s dcerkou Liduškou. Tátu jim zabila kláda v lese. Samy se pak životem protloukaly, jak se dalo. Chaloupka, malé políčko a koza, to bylo celé jejich hospodářství. Liduška chodila v létě do lesa sbírat maliny, ostružiny, borůvky a houby. Co mohla, prodala v městečku na trhu a nějaký drobný peníz domů přinesla.
    Jednou šla jako obvykle brzy zrána do lesa. Rosa ve slunečním svitu zářila jako drahokamy a Liduška se radovala z té krásy kolem. Vtom uslyšela vzlyknutí. Bylo tak jemné, že si v prvním okamžiku myslela, že se jí to jenom zdá. Zaposlouchala se pozorněji a znovu uslyšela ten jemný zvuk. Podívala se tím směrem. Co se to tam na kraji mýtiny třpytí? Pomalu se přikradla a schovala za veliký buk. Vykoukla opatrně ze svého úkrytu a co nevidí. To třpytivé jsou vlasy nějaké krásné panenky. Je to snad víla? Ale ta už by se přece ve slunečním svitu dávno rozplynula. Liduška šla blíž a tu vidí, že neznámá krasavice má v bosé nožce zabodnutý trn. Nemeškala, přiskočila k plačící dívce a jedním rázem jí trn vytrhla.
    "Děkuji ti, Liduško," povídá neznámá, "za tvou pomoc se ti odvděčím. Až mě budeš potřebovat, stačí, když zavoláš: "Kačenko!" Já přijdu a pomohu ti," řekla a zmizela.
    Liduška z toho byla jako omámená a doma vše vyprávěla mamince.
    "Bud' ráda, děvče, potkalo tě veliké štěstí. Kačenka je princezna našich hor. Má velikou moc, ale neobtěžuj ji žádným zbytečným přáním. Nějak se spolu protlučeme. Jedině až kdyby bylo nejhůř, popros paní našich hor o pomoc."
    Když do kraje přišla zima a potoky a říčky se schovaly pod ledovým kabátem, maminka říkávala:
    "Vidíš, Liduško, vodní král šel spát." "A kdo je to vodní král, maminko?"
    "Ten vládne všem potokům a řekám na našich horách."
    "A kde žije?"
    "Od jara do podzimuvládne ve svém třpytivém paláci v řece Orlici. Ale teď' odpočívá a spí v divukrásné jeskyni pod Suchým vrchem. Až přijde jeho čas, probudí se a všechen sníh, co tíží zemi, pod jeho dechem roztaje. Potoky a řeky naplní svá koryta a bude jaro. Vodní král však již stárne. Za celý rok plný práce je tuze unavený, a tak si někdy přispí. To se pak paní Zima raduje a kraluje u nás dlouho. Ale neboj, král se vždycky probudí a pak je zase dobře," vyprávěla maminka.
    Mezi prsty jí přitom běhaly malé dřevěné paličky s nitěmi a pod jejíma rukama vyrůstaly drobné kvítky z paličkované krajky, jako kdyby jimi chtěla jaro přivolat.
Ale jaro toho roku dlouho nepřicházelo. Země byla stále přikrytá sněhem a ledový vichr bičoval kraj. Hospodáři měli strach, co bude s úrodou, ale co horšího, do chalup se nastěhovaly nemoci a hlad.
    Ulehla i Liduščina maminka. Dcerka vařila bylinky, dávala mamince zábaly a obklady, ale ta přesto chřadla den ode dne více. Lidka se strachovala, co bude dál.
    "Kdyby už chtělo přijít jaro," povzdechla si maminka, "to bych se určitě uzdravila."
    Když maminka usnula, Liduška se zabalila do vlňáku a vyšla z chalupy. Mráz štípal, sněhu bylo téměř po pás, ale přesto se dostala až k lesu. Jen jednou zavolala a už stála Kačenka před ní. Mile se usmála a zeptala se, čím může Lidušce pomoci.
    "Kačenko, prosím tě, vzbuď vodního krále," vyhrklo děvče.
    Princezna zesmutněla a povídá:
    "Vím, že vodní král zaspal. Trápí mě to stejně jako vás, ale nemůžu ho vzbudit. Nedostanu se k němu do jeskyně."
    Liduška zůstala jako přimrazená. Myslela, že princezna hor může všechno, a najednou tohle. V tom dostala nápad. "Už to mám. Permoníčci se přece dostanou všude do podzemí. Ti nám určitě pomohou."
    "Máš pravdu, jsi chytré děvče," řekla Kačenka a mávla rukou.
    Země se rozestoupila a před užaslou dívkou se objevila tmavá chodba. Dlouho šly podzemím. Jen slabé světélko některého z permoníčků jim ukazovalo cestu. Najednou je oslnila zář a vešly do krásného prostorného sálu. Uprostřed v jasném světle seděl na křišťálovém trůnu král podzemní permonické říše. Jeho šat byl zdoben nejkrásnějšími kameny, které se v horách nalezly. V ruce držel malé stříbrné kladívko, jímž ukázal na dvě stříbrné stoličky před sebou. Když se posadily, zeptal se, co je přivádí.
    Liduška vyprávěla, co se děje nahoře, jak lidé trpí a čekají na jaro. Kačenka se přidala a prosila krále permoníků, aby jim pomohl vodního krále vzbudit.
    "To je maličkost," usmál se permoník a hned poslal své sloužící, aby krále vzbudili.
Trvalo dlouho, než se vrátili. Smutní, že se jim nepodařilo úkol splnit. Ať' dělali, co dělali, vodní král stále spí.
    Celá síň ztichla, každý přemýšlel jak pomoci. Nejstarší permoník s dlouhými bílými vousy po chvíli zvedl hlavu a řekl:
    "Myslím, že už vím, jak můžeme krále vzbudit. Potřebujeme však takový zvuk, který přehluší vichr paní Zimy." Všichni hleděli s údivem na permoníka a čekali, jaký to asi musí být strašný řev.
    "Kamarádi, každý z nás musí do rána vykovat alespoň jeden stříbrný zvoneček. Pak vám povím, co dál."
    Skřítci se rozběhli Bledule pod Šerlichem po chodbách a za chvíli bylo slyšet jen ťukání kladívek. A už přinášeli první zvonečky, nejenom stříbrné, ale i zlatem po okrajích zdobené.
    "Teď' musíme zvonečky dostat nahoru na zem." Permoníčci prošli podzemím celé hory a všude tam, kde země nebyla zcela promrzlá, na březích potoků a v mokřinách, prostrčili své zvonečky na zem.
    "Húúú, co to je?" zahučel severák.
    A čím více se opíral do zvonečků, tím více zvonily, až se vodní král probudil. Protáhl se - v horách to zahučelo, oddychl si - zafoukal teplý vítr. Vyšel ze své jeskyně, odehnal sněhové mraky - a nad horami vysvitlo slunce.
    Kačenka s Liduškou stály na kopci nad vsí a cítily, jak jejich tváře hladí teplý vítr vonící jarem.
    "Běž k mamince a tuhle mošničku si neztrať. Tu máš ode mne a od permoníků."
    Liduška poděkovala a při loučení měla slzy na krajíčku.

   
"Neplakej, třeba se ještě někdy sejdeme."
    Když Liduška dobíhala k chalupě, otočila se a ještě jednou zamávala krásné paní hor. Doma si prohlédla, co dostala. Mošnička byla plná drahokamů. Od té doby bylo v chaloupce po bídě. Maminka se s jarem uzdravila a spolu s Liduškou vděčně vzpomínaly na Kačenku a permoníky.
    A zvonečky? Ty už u nás na horách zůstaly navždy. Každého roku na jaře jich vyrostou tisíce. To proto, aby vodní král už nikdy nezaspal. Netrhejte je, to by měla paní Zima velkou radost a hned by znovu zkoušela svou mrazivou moc.

Zlatá Štola

           Pře severním cípu Vrchmezí je přírodní jeskyně známá pod jménem „Zlatá štola“. Ve starých zprávách se mluví o více jeskyních, v jejichž kamení je slída, která se při osvětlení třpytí jako zlato. K jeskyni „Zlatá štola“ se váže následující pověst:
           V jedné vesnici na úpatí Vrchmezí osiřel malý chlapec. Bohatý mlynář se nad ním ustrnul, vzal si ho k sobě a vyučil ho svému řemeslu.
           Mlynář měl dceru, velmi hezkou a hodnou. Zpočátku spolu vyrůstali Jakub a Hana jako sourozenci. Měli se rádi a ještě raději, když vyrostli. Tak se stalo, že jednoho dne předstoupil Jakub před mlynáře a poprosil ho o ruku Haničky. Leč mlynář o tom nechtěl ani slyšet a přikázal mu, aby ihned opustil mlýn. Slíbil totiž svoji dceru synovi bohatého sousedního mlynáře. Hanička prosila úpěnlivě svého otce, aby ji dal za muže milovaného Jakuba, že mlynářova syna nechce, a že raději umře, než by ustoupila.
           Protože dceru miloval více než svůj majetek, vedlo to otce k takovému řešení a ústupku: „Nebudu tě nutit k žádnému svazku, ale také nesvolím k okamžitému sňatku s Jakubem. Vyzkoušejte svoji lásku delším odloučením. Ty, Jakube, odejdi do světa a když za tři roky ušetříš tolik peněz, kolik dělá polovina ceny mého mlýna, pak se vrať domů a Hana ti bude patřit i s celým mlýnem. Když se však nevrátíš ve stanovené lhůtě, tato úmluva nebude platná.“
           UplynulySrub na Sedloňovském černém kříži téměř tři roky. Jakub sedí v jednom šenku nedaleko Vídně smutný, opuštěný, stýská se mu po domově. Tu přistoupí k němu jeden ze tří mužů, kteří se bavili ve vedlejší místnosti. Zeptal se Jakuba, proč je tak smutný, zda-li se mu stýská po Haničce. Jakub se lekl, jak to ví, co ho trápí. Jeho úžas se však ještě zvětšil, když jeho kamarádi věděli o překážkách, které mlynář položil jeho manželství.
           Rozpovídali se a všichni tři neznámí mu přislíbili pomoc, když jim bude upřímně a otevřeně vyprávět o svých osudech a slíbí jim jen maličkost. Když Jakub slyší o pomoci, je připraven na všechno. A tak Jakub vypráví o svém mládí, o své lásce k Haničce a o svém neštěstí. Po dvouleté práci uspořil pěknou sumu peněz a doufal, že do konce roku ušetří ještě tolik, aby mohl předstoupit před mlynáře. Ale teď, když odpočíval po dlouhém putování a usnul, ukradl mu nějaký padouch vše, co měl. A tak je zoufalý, neví co dělat, ztratil i chuť k práci.
           Cizinci s účastí poslouchali jeho vyprávění a slíbili mu bohatou odměnu, když jim bude nápomocen při vyzdvižení pokladu ze „Zlaté štoly“. Jakub radostně přislíbil, neboť se těšil, že se přece jen brzy shledá se svoji Haničkou a domovem.
           Šel pokojně spát, ale ani se nemohl dočkat rána. Mne si oči, vyskočí – jaký zázrak! Nad ním se klene jasně modré nebe a kolem něho – to je přece jeho milý domov, jeho kopce s temnými lesy, pod nimi tajemná údolí! Stojí na vrcholku Vrchmezí. A tu k němu přicházejí jeho přátelé z včerejška a vysvětlují mu, že ho do vlasti donesl jejich kouzelný plášť.
           Cizinci ho požádali, aby jim ukázal vchod do kouzelné „Zlaté štoly“. To Jakub ochotně učinil a vstoupil s nimi do štoly, kde si měl také vyzvednout svůj podíl z pokladu. Porazili strom a po jeho větvích sestoupili mlčky do hlubiny. Když dosáhli dna hlubiny, mumlá jeden z cizinců při matném světle černé svíčky z černé knihy zaklínací formuli. Nato se rozestoupí skála a ukáží se zamčená vrata otevírají se a další branka uzavírá dlouhou chodbu. Ta se též otevírá po pronesení kouzelného zaklínadla. Před třetími vraty hlídá velký, černý pes s divokýma, planoucíma očima. Také na něj působí jejich zaklínání a i tento strážce pokladu uvolňuje vchod. Komora s poklady se otevírá: před užaslým Jakubovým zrakem se to blýská a třpytí. V celém prostoru visí zlaté krápníky.
           Tu pozorují starce, spícího na hromádce ulomených krápníků. Cizinci vysvětlují Jakubovi, proč tu je. Chtěl získat poklad a dostal se až k němu, ale nerozvážný výkřik při spatření tolika zlata přerušil kouzlo a teď tu spí navěky.
           Spěšně naplnili zlatem pytle, které vzali s sebou a spěchají s nimi na denní světlo. Tam dostal Jakub bohatou odměnu, doprovodil cizince na vrchol Vrchmezí, kde se rozloučili. Cizinci odletěli na svých kouzelných pláštích a Jakub spěchal, jak nejrychleji mohl, do své vesničky a k drahé Haničce.
           Šťasten a pln napětí se Jakub blíží ke mlýnu. Brzy ho jeho Hanička zpozorovala a oba si padli do náruče. Otec, předčasně zestárlý prožitým žalem, pláče slzy radosti. Pohled na zlato, které Jakub pokládá na stůl, nemá pro něj žádnou cenu. Jen se dívá s láskou na mládence a říká: „Kdybys přišel dříve, dostal bys mé dítě za ženu i bez toho pokladu! Nyní přijměte mé požehnání. Chci být vaším štěstím i já šťastný!“
         

Zelený mužíček

           V bývalém domě pro místní chudé Olešnice žil jednou jeden švec. Kdysi v noci, bylo to kolem půlnoci, potkal nedaleko svého domova Zeleného mužíčka. Už o něm několikrát slyšel a věděl, že má ve zvyku v noci přemisťovat mezníky a tak zlobit lidi.
       Také dnes nesl jeden mezník a povídal si: „Co mám dělat s tím kamenem, kam ho mám položit?“ A švec mu pohotově odpověděl: „Ty hloupý Karle, kdes ho vzal, tam ho vrať!“ Mužíček nato zatleskal a radostně zvolal: „Konečně vysvobozený!“ a zmizel. Od té doby zůstávaly mezníky na svém místě.
        Podobně se vypráví pověst o tom, že na Kostelním vrchu, zvaném dříve Pohřební, bydleli dva sousedi. Jeden byl hodný a pracovitý, druhý zákeřný a líný. Ten druhý se všemožně snažil škodit svým sousedům a také jim přemisťoval mezníky, když ho noc ukrývala svou tmou. Za trest musel každou noc přemisťovat mezníky na svém poli, dřít se zbytečně tak dlouho, než ho nějaký nebojácný muž vysvobodí a dá mu takovou radu, jako švec Zelenému mužíčkovi.

          Rytířský skok

           Tato pověst se váže k době, kdy Olešnicí táhly nepřátelské hordy. Tehdy dva švédští ozbrojenci na koních utíkali před pronásledovateli z naší země do sousedního Pruska. Bylo to v zimě, všude plno sněhu. Chtěli uniknout údolím zvané Kutl, ale zřítili se do sněhového převisu i s koňmi do rokle a zahynuli. V této rokli za Kostelním vrchem jsou prý i s koňmi pochováni.

Obětní kámen

           Ve střední Olešnici, na kopci nad bývalým pivovarem, leží uprostřed lesní mýtiny velký žulový kámen, jakoby ho tam nějaký obr položil. Protože jeho tvar připomíná oltář, na jehož povrchu je prohlubeň, lidé si vypravovali, že tu za pradávných časů naši předkové obětovali svým pohanským bůžkům. Prohlubeň s rýhou prý sloužila odtoku krve obětovaných zvířat. Podle vědeckých průzkumů je to však jen přírodní útvar.

  Švédský kříž

 Nedaleko od Černého kříže, asi 200 kroků na západ pěšinou podle státních hranic s Polskem, je na malé mýtince v lese do země zasazen malý pískovcový kříž. Pověst vypráví o tomto starém, větry ošlehaném kamenném kříži:
           Psal se rok 1639, suché léto pomalu ustupovalo jeseni. S úzkostí v srdci, starostí v mysli, očekávali obyvatelé Olešnice nastávající dny.
           Nezvyklý umrtvující klid padl na naši zemi, ticho, jaké předchází bouři. Divá válka pustošila více jak 20 let celou zemi. Život v našem malém podhorském městečku, rozloženém v údolí potoka a obklopeném zalesněnými kopci, skoro vymřel. Mužské mládí sklátila válka, dílny, obchody a podniky stály opuštěné. Stejně tak ladem ležela pole, rolník neoral, nezaséval zrno ze strachu před nepřáteli.
Výstražná zpráva roztřásla vylekané obyvatele. Ze západu táhly nepřátelské hordy, mnohem horší a vražednější, než byly ty dosavadní. Lidé, plni hrůzy, kvapně nakládali zařízení a šatstvo na vozy, dobytek vyváděli z chlévů a smutným, zoufalým průvodem zajížděli do blízkých lesů, aby tu našli útočiště.
           „Dítě, modli se, zítra přijde Švéd!“ volá matka na své děti, jež se k ní ustrašeně tisknou.
           A přicházejí zprávy:zámek v blízkém Náchodě se týden bránil, marně ho obléhali. Statečnost jeho obránců a pevnost jeho zdí odrazily všechny útoky. Ale naproti tomu samotné město bylo zničeno. Za neúspěšné dobývání náchodského zámku hledal švédský generál odškodnění a tu mu jeho kumpáni přinesli zprávu o východně ležícím hradu Frimburku, který se vypínal na nedostupné skále uprostřed hlubokých lesů. Zaútočili a po krátkém obležení ho zbořili. Jeho pyšná cimbuří se již nikdy nevztyčila a brzy zakryla křoviska rozpadlé zdivo.
           Zpity vítězstvím, táhly hordy dál na východ do Slezska a napadly přitom ve schůdném údolí ležící městečko Olešnici. Zatím zůstalo toto osamělé místo uchráněno od nehorších náporů války, proto se Švédové těšili na dobrou kořist. Následovalo důkladné plenění, žádný dům nezůstal uchráněn, vše bylo prohledáno. Obyvatele, kteří včas neutekli, mučili, aby je donutili vydat svůj majetek. Část městečka lehla popelem.
           Divocí válečníci pak táhli dál na východ, doufali, že tam najdou bohatší kořist. Leč na zalesněné výšině, na hranicích země, jim zastoupila cestu tlupa ozbrojenců, která sice přesilu Švédů v krátké, ale prudké bitce nepřemohla, ale jejich vůdce, švédský generál, tady padl. Daleko od své vlasti nalezl tu osamělý hrob, na který mu jeho kamarádi vsadili prostý kamenný kříž.

Strašidlo na Červeném kopci

 

           Vozkové, kteří jezdili s povozy po silnici z Olešnice na Červený kopec, si stěžovali, že jejich koně se tam na jednom místě zastavují a není možné je přinutit, aby pokračovali v cestě k Sedloňovu. Museli proto slézt z kozlíku a táhnout koně za ohlávku a trvalo dlouho, než si nechali říct.
           Pověst vypráví, že došlo před dávnými časy v těchto místech k loupežné vraždě a od té doby tu straší.

Vodník v Dolní Olešnici

Musel to být vodník, ten malý mužíček s dlouhou bradkou, cípatou čepicí a lněnou košilí, který strašil na dolním rybníku při hamerském dvoru. Přicházel každý večer, vyjímaje Walburginu noc, do sousedního domu a tam přenocoval. Obyvatelé ho nikdy neviděli, jen ho slyšeli každé ráno a každý večer chodit po schodech na půdu. Však také byly pak mokré.  O tomto vodníkovi se ještě dnes vypráví, že věšel na keře červené pentle, aby jimi přilákal děti. Ty zvědavé pak zatáhl do vody.

Kouzelný proutek

           V dolní Olešnici, měl starosta jménem Stonner kouzelný proutek, s jehož pomocí mohl hledat poklady. Podle kouzelné černé knihy se při jeho zhotovení musel dodržovat takovýto postup: musel být zhotoven jen z březového prutu se třemi větévkami, které vyrostly v jednom roce. Takovýto prut pak musel být položen delší čas na hrobě nevinného mládence a pak zahrabán pod křížem na křižovatce. Nakonec musel být jím mrskán černý kocour tak dlouho, až nebyl mrtvý. Teprve pak měl proutek svou čarovnou moc.

Jak Vlčinec ke svému jménu přišel

           O posvícení v hospodě U Koruny je veselo. Stranou od vesnické chasy sedí dva kamarádi – šedobradý hrobník Florian a houslista Honza. Tomu druhému dcera hospodského Lenka nalila už hodně korbelů piva a není s ním žádná řeč. Proto starý Florian mu klade dobromyslně ruku na rameno a radí: „Ty, Honzo, bude tma, běž raději domů. Včera zrovna viděli na dolní Olešnici vlka a předevčírem dokonce dva. Přicházejí z Polska, blíží se zima.“ Ale rozkurážený Honza v odpověď hodil furiantsky na stůl dvacetník: „Leno, ještě jeden korbel! Teď zrovna se mi nechce domů.“ Hrobník Florian si nasadil beranici a opustil hospodu s mrzutým: děj se vůle boží!
           Honza popíjel dál a měl se k odchodu, až když staré „švarcwaldky“ odbily jedenáctou hodinu. Venku na nebi svítil měsíc jako rybí oko osamělému chodci. U hamerského dvora zuřivě štěkal pes. Mlčky šel houslista lesní pěšinou, lekal se každého zašustění, šplouchání potůčku i šeptání větru v korunách stromů. Vylekal ho noční pták, který mu přeletěl nad hlavou a Honza se třikrát pokřižovat „Ježíš, Maria, Josef“. Vtom uslyšel z křoví stranou při břehu potoka strašlivé zavytí. Teprve teď si vzpomněl na varování hrobníka Floriana a zamrazilo ho. Vytí ustalo a tak se plížil ulekaně dál. Tu větev zapraskla pod jeho nohama a prolomilo se smrkové proutí a milý houslista ležel na dně pasti, kterou tu na vlky vykopal myslivec. V prvním uleknutí volal všech dvanáct pomocníků v nouzi, ale pak spatřil ke svému zděšení dvě zelené blyštící se oči a slyšel z kouta výhružné vrčení. Volal o pomoc, ale kde ta by se tu daleko od lidí vzala. Hledí svoji pistoli, ale nenachází ji. Ó, ano, nechal ji doma, protže jeho žena Anna ho o to poprosila. Teď poznal, že tu je s vlkem sám a musí si také pomoci sám. Napadla ho spásná myšlenka: jeho pes doma vždycky vyl a uháněl pryč, když on hrál na housle. Vytáhl tedy housle z pouzdra a začal hrát taneční písničku. A hleďme! Vlk stáhl ocas mezi nohy a strašně vyl, takže muzikantovi naskočila husí kůže a na čele mu vyvstaly krůpěje potu. Vtom však praskla na houslích struna, přestal hrát, ale i na té jedné struně musel pokračovat ve hře, když slyšel hněvivé vrčení.
           Nad údolím u myslivny stál hajný Natz a polekal se vlčího vytí. „Bože můj, má to snad být vlk?“ Popadl kulovnici a spěchal lesem za hlasem vlka.
           Honzovi se zdála už každá minuta věčností. Na dalekém východě hřmělo a ve větvích stromů ospale poletovala sojka. Honza se obával, že prožívá poslední chvíle svého života, když vtom uslyšel kroky. Zavolal o pomoc. „Všichni svatí, dobří duchové“, volal hajný, který po hlase poznal houslistu a ptá se ho: „Honzo, nebojíš se tam dole?“ Ale volaný mu odpověděl, že je dole s vlkem. Hajný okamžitě lehnul na zem, zalícil a vlka zastřelil. Honzovi za tuto noc hrůzou zbělely vlasy a dlouho si poležel v posteli.
           Od této události pojmenovali toto údolí Vlčinec. Ale co tu ještě připomíná vlky? Jámy a příkopy, které tu lidi vykopali, aby tu chytali vlky, který jim dávili ovce.

Poděkování spoluautorům :

Na závěr bych chtěl poznamenat, že část informací  na této stránce je převzata ze stránek  :

  a 

  jejichž návštěvu tímto všem doporučuji a autorům děkuji.

Zajímavé akce konané v minulosti

 Akce 

Místo konání

Datum konání 

ROK 2004  ROK 2004  ROK 2004 

 Závod v obřím slalomu

Říčky v Orlických horách

30. prosince 2003

Mistrovství ČR v motoskijoringu Sněžné v Orlických horách 3. ledna 2004
Snowboard cross open 2004 Říčky v Orlických horách 10.-11. ledna 2004
Závody v obřím slalomu Říčky v Orlických horách 16.-17. ledna 2004

Šediváčkův long - Mistrovství Evropy v závodech psích spřežení

Deštné v Orlických horách

21.-24. ledna 2004

 Skiinter-kriterium v slalomu a obřím slalomu

Říčky v Orlických horách

23.-24. ledna 2004

Mistrovství ČR v motoskijoringu Dobřany v Orlických horách 24. ledna 2004

Závody VČE v obřím slalomu

Říčky v Orlických horách

26. ledna 2004

Mistrovství ČR v motoskijoringu Říčky v Orlických horách 31. ledna 2004

Orlický maraton v běhu na lyžích

Deštné v Orlických horách

31.1.-1. února 2004

Dvě kola obřího slalomu ,, V brankách Ski"

Říčky v Orlických horách

14. února 2004

Zimní motokross Dobřany v Orlických horách 28. února 2004

2. mistrovství světa žáků, juniorek a seniorů, v jízdě na skibobech

Deštné v Orlických horách

24.-29.února 2004

 Pohár Honzy Fajta v běhu na lyžích Říčky v Orlických horách 6. března 2004
Euroregionální běžecký závod Deštné v Orlických horách-Zieleniec 13. března 2004
Rampušák - loučení se zimní sezónou 2003/2004 Deštné v Orlických horách 13. března 2004
Skicross open 2004, závody skicross a big air Říčky v Orlických horách 20.-21. března 2004
Bafuňářské závody, masky se loučí se zimou Říčky v Orlických horách 3. dubna 2004
Setkání mladých umělců Olešnice a Polom v Orlických horách 1. května 2004
Olešnický Majáles 2004 Olešnice v Orlických horách 8. května 2004
První neoficiální setkání severoorlických webmasterů :-) Olešnice v Orlických horách 4.července 2004
          MČR v motoskijoringu            Zrušeno pro nedostatek sněhu Polom v Orlických horách 22. ledna 2005
ROK 2005  ROK 2005  ROK 2005 
ŠEDIVÁČKŮV LONG - závody psích spřežení Deštné v Orl. horách a okolí 25.- 29. ledna 2005
Mistrovství ČR v motoskijoringu Dobřany v Orlických horách 12. února 2005
Mistrovství ČR v motoskijoringu Sněžné v Orlických horách 13. února 2005
Mistrovství ČR v motoskijoringu Říčky v Orlických horách 19. února 2005
Rampušácké slavnosti - loučení se zimní sezónou  2004/2005 Deštné v Orlických horách 19. března 2005
Olešnický Majáles 2005 Olešnice v Orlických horách 7. května 2005
Olešnické sympozium Olešnice v Orlických horách 28. května 2005
ROK 2006  ROK 2006  ROK 2006 
 Mistrovství ČR v motoskijoringu Sněžné v Orlických horách (u chaty Horalka) 7. ledna 2006
Mistrovství ČR v motoskijoringu Žamberk 8. ledna 2006
Mistrovství ČR v motoskijoringu Pěčín v Orlických horách 21. ledna 2006
Mistrovství ČR v motoskijoringu Pěčín v Orlických horách 22. ledna 2006
ŠEDIVÁČKŮV LONG - závody psích spřežení Start v Deštném v Orlických horách 24.- 28. ledna 2006
Mistrovství ČR v motoskijoringu Letohrad 4. února 2006
Mistrovství ČR v motoskijoringu Klášterec nad Orlicí 5. února 2006
Mistrovství ČR v motoskijoringu Dobřany v Orlických horách 25. února 2006
Rampušácké slavnosti - loučení se zimní sezónou  2005/2006 Sedloňov v Orlických horách 11. března 2006
Rampušácké slavnosti - loučení se zimní sezónou  2005/2006 Deštné v Orlických horách 18. března 2006
 Mistrovství ČR v autokrosu  Dobřany v Orlických horách 24. září 2006
ROK 2007  ROK 2007  ROK 2007 
             MČR v motoskijoringu            Zrušeno pro nedostatek sněhu Olešnice v Orlických horách 13. ledna 2007
Šediváčkův long - závody psích spřežení  Start v Deštném v Orl. horách 23.- 27. ledna 2007
     MČR v motoskijoringu        Náhradní termín Olešnice v Orlických horách 28. ledna 2007
Mistrovství ČR v motoskijoringu Dobřany v Orlických horách 24. února 2007
Mistrovství světa v travním lyžování Olešnice v Orlických horách 6.-9. září 2007
Sněženský pedál Sněžné v Orlických horách 8. září 2007
Setkání Rampušáků na Horalce Sněžné v Orlických horách 14.-16. září 2007
ROK 2009 ROK 2009  ROK 2009
     Mistovství ČR v motoskijoringu Olešnice v Orlických horách 21. února 2009
Mistrovství ČR v motoskijoringu Dobřany v Orlických horách 28. února 2009
 ... a spousta dalších akcí, o nichž se více dozvíte v sekci zajímavé stránky  ...

Chráněná krajinná oblast Orlické hory.

Příroda Orlických hor